Stáda lidí? Naše hlava?... Co je pro nás přijatelnější? Každý má možnost volby.. volíme hlavou, řídíme se hlavou...Co potom, naše "srdce" k čemu nám je?....

Strachuji se času, ten který kráčí dlouhými kroky proti mě... Mám strach co stane se pod starou lampou zalitou sněhem. Mám širokou škálu dlouhé či krátké řeči... Bojím se mračen, jež zatěžkané jsou krvavými ploty. Vychutnávat si doušky zkažené radosti, šlehačku plnou malinového roztoku. Těžkne mi srdce pod tíhou denního i temného zvuku, zalívá mě pot, když ochutnám tu kyselost matného citu. Svírá mě to, svírá mě emoce a taky naděje, která umírá. Všechno je tunelem do neznáma. Jsem naplněna strachem a beznadějným tlakem. Buší mi srdce, napuchají rty, klepou se ruce a cítím mráz.

Jean Artur Rimbaud byl Francouzským dekadentním básníkem, jeho život byl tolik zhýralý a bohémský jako jeho surové básně, které psal ve svém velmi mladém věku 16-20... když s podivem ve svých teprve 17-ti letech napsal básnickou skladbu Opilý koráb, byla jsem překvapena nejen námětem, ale také originalitou, kterou použil - obrazozvornost a fantazie... jeho vylíčení nás pomáhá vložit se do jeho snů a života. Báseň Samohlásky, mě tedy inspirovala k tomu, abych seskládala různá písmena v mém případě také samohlásky a ....

Smutný den, plný negativních myšlenek... byl jako mix opojné nálady, pak jako nepoživatelné kusy shnilého ovoce... to byl můj den, ztracený, smutný den. Ovoce a černá káva, to mám prostě odmalička ráda... teď působí všechno tak prázdně a suše

Můj dočasný úpadek mysli, když točíce se na ruském kole se strachem z výšky...Tak spousta mých slov zdá se zmatených, proto si jen tak píšu u bylinkového čaje a s volnou myšlenkou si pohrávám
Přeji pěkný den

Filozofie mysli, dunící hlavy, zmačkané krásy, smutné iluze… to vše je mnou ztrápenou vědou, mou nepochopenou logikou…

Ona se zabila, on byl její vrah, bylo to tak, jednou už to bylo tak… Pláč a mlčení, skřípění železných vrátek to dlouhé zatracení po cestě strachu a bludu, to dlouhé čekání… Bude nám jednou krásně budeme šťastní a budeme běhat nazí po louce plné krásy, plné květů a taky něhy… Teď jsme jen malými troskami naplněné douškem života… Zavřeme oči, silně zavřeme víčka pomalou stékají nám slzy pomalu upadáme do něžné agonie, něžného bytí ta náplň života je dána nám z důvodu nejasného, musíme se po něm pídit a jenom jako psi slídit, hafat nebo mňoukat, v životě je snadné si jen tak broukat. Můžu podřezat zvíře, můžu utrhnout rostlinu, můžu pít vodu a dýchat.. nemůžu chápat nemůžu vědět… jsem sama v místnosti plné zvířat a rostlin hraju o život musím jíst musím pít…

Sedím, jen tak sedím, vypadám asi zamyšleně a najednou upadám do snů... v hlavě se mi toho motá spousta, nic si nepamatuju jenom tu černo černou ubohost, která se tam pohybovala v každém snovém záběru. Vzbudím se, celá spocená a udýchaná, ale ta temnota sedí najednou vedle mě, asi taky spí... bojím se ji mnohem víc než ve snu...